Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rock 1994 byl opravdu štědrý na množství výborných desek napříč snad celým spektrem rockmetalového kolbiště a spousta se stala dokonce klenoty a často i vrcholnými počiny daných interpretů. A to je i případ kalifornských BAD RELIGION, otců propagátorů melodického punkrocku, inspirátorů a bohužel tak trochu v pozadí scény makajících tahounů, kteří nastolili stylovou cestu a pomohli tím k úspěchu třeba takovým GREEN DAY. V roce 1994 to byli již ostřílení mazáci, od založení skupiny to měli hezkých patnáct let a od vydání debutu "How Could Hell Be Any Worse?" (1982) stihli ještě dalších šest desek. Osmička není zrovna magickým číslem, přesto se pro BAD RELIGION stala jakýmsi symbolem. Snad jako by ji skupina chtěla otočit naležato a naznačit nekonečnost své hudební vize, vrhla do světa album se zajímavým názvem "Stranger Than Fiction". Ale přestože by k tomu název mohl svádět, o žádnou scifi nebo abstraktní tvorbu nešlo. A to ani po stránce hudby a už vůbec ne textově. Lyricky BAD RELIGION vždy tepali do živého, vybírali si aktuální problémy společnosti, vztahů a pokřivenosti světa, nastavovali zrcadlo zvráceným praktikám americké justice, brojili proti církevní snaze ovládat své ovečky a snažili se vykřičet do světa svou představu o základních životních pravdách. A oproti ostatní punkové scéně, kde to často smrdělo banalitou nebo vyznívalo naivně až klišovitě, BAD RELIGION i díky slušné intelektuální úrovni hlavního tvůrce lyriky, univerzitně vzdělaného zpěváka Grega Graffina, dokázali texty tvořit kreativně, často zajímavě a metaforicky balili ožehavá témata do úderných, ale mnohdy i poetických formulací.
V době vydání "Stranger Than Fiction" už za sebou měli hodně bohatou historii plnou i divokých zvratů, změn sestavy, ale také prvního odchodu a návratu drogami deptaného kytaristy a zásadního tvůrce hudby Bretta Gurewitze. Dokonce si zkusili i z punkrockové linie vybočující experiment v podobě druhého, dnes už v podstatě zapomenutého, alba "Into the Unknown" (1983), které se skupina ne zrovna úspěšně snažila naformátovat do podoby silnou klávesovou složkou vedeného progresivního rocku. Ale hlavní tvůrci Graffin s Gurewitzem za sebou měli i procitnutí a deziluzi z americké punkové scény, kde nechyběly drogy a násilí, ale také projevy rasismu či homofobie. Kvůli obavám ohledně antisemitismu dokonce začal Gurewitz používat pseudonym Mr. Brett, aby schoval své židovsky znějící příjmení. A právě ono stylové vybočení bylo zřejmě snahou vyčlenit se proti takovým tendencím. Přišlo totiž po incidentu na jednom jejich koncertě, kdy došlo k masové rvačce, při které byl zabit náhodný kolemjdoucí. Policie vyšetřovala i samotnou skupinu, basák Jay Bentley dokonce skončil na čas v cele jako podezřelý. Ve tvorbě BAD RELIGION to zanechalo stopy, a přestože v té době skupina získávala na popularitě, bylo následné období dost neurovnané, plné hledání vlastní cesty, ale také rozepří a na chvíli i úplného kolapsu skupiny jako takové.
Ale přestože ideově a hlavně morálně se BAD RELIGION od tehdy značně zhýralé punkové scény snažili odtrhnout, hudebně to prostě byli punkrockeři. A tak si album po albu budovali vlastní cestu, díky specifické vokální formě a výraznému skladatelskému rukopisu tíhnoucímu k melodiím se z nich stala skupina s "ksichtem", která překonala i těžké období, kdy zájem o punk klesl až na samé dno. Dokonce v té době stvořila své zásadní počiny a jejich třetí album "Suffer" (1987) je mnohými dodnes považováno za základní kámen melodického punkrocku.
Rok 1994 už byl ale i díky tehdy populární grunge vlně obdobím, kdy rocková hudba opět táhla a BAD RELIGION toho dokázali využít. Skupina podepsala smlouvu s velkým vydavatelstvím Atlantic Records a opustila tak Gurewitzův label Epitaph, který původně vznikl jen pro vydávání desek samotných BAD RELIGION. Byl to samozřejmě kontroverzní tah, který zajistil skupině lepší propagaci, výrazně kvalitnější možnosti ohledně produkce a nahrávacího studia, ale nebyl příliš nadšeně přijat vlastní punkovou komunitou, která to považovala za zradu a zaprodání se komerci. A pak tu byl i aspekt vztahů v partě, neboť Gurewitze se to muselo zákonitě trochu dotknout, byť se mohl tvářit jak chtěl, že mu to nevadí. A vlastně mu to ani tolik vadit nemuselo, jeho Epitaph už totiž běžel na plné obrátky a platil za uznávanou stylovou značku. Vždyť zde roku 1994 vyšla jedna ze zásadních desek THE OFFSPRING "Smash", ale také album "Let's Go" od RANCID a "Punk In Drublic" od NOFX. Přesto to nějaký vliv na vztahy evidentně mělo, při nahrávání to občas skřípalo, objevily se i hádky a celý nahrávací proces se nečekaně protáhl. Skupina, která dříve dokázala nahrát album prakticky během několika dní teď najednou strávila ve studiu sedm týdnů. Ano, určitě na to měl vliv producent, kulisy většího studia a tlak vydavatele na kvalitu. Takže se pilovalo a ladilo, což ale z pohledu výsledného produktu nebylo vůbec na škodu a materiál dostal ve své často přímočaré jednoduchosti zajímavou patinu dotaženosti. Mimochodem, producentem nebyl nikdo jiný než Andy Wallace, známá osobnost, která v tu dobu už měla na kontě například alba SLAYER, NIRVANY nebo RAGE AGAINST THE MACHINE.
Tím se dostáváme k vlastnímu obsahu alba, které bylo plné pro BAD RELIGION typických riffových vzorců, melodických motivů a charakteristických vokálních postupů, ale současně jako by se produkčně a zvukově posouvalo do mnohdy silovější a temnější polohy. Polemizovat se tak dá například o vlivu zmíněného grunge. Obsahově a skladatelsky se sice skupina držela svého, produkčně se to ale přeslechnout nedá. Ovlivnění bylo alespoň místy prostě patrné, a byť si to mnozí možná nechtějí přiznat, díky grunge trendu se vracel do obliby i punkrock, obzvláště pokud byl zvukově a principiálně dostatečně hutný, s tou správnou aurou metodiky a trochou lyrické vyhrocenosti. Zvuk kytar tak dostal onu řezanou intenzitu a ať to skupina je či není ochotna přiznat, i skladatelská práce se trochu přizpůsobila, riffy jsou temnější, nálady depresivnější a jako by ubylo oné veselé uvolněnosti, která doprovázela předchozí desky. Vezměme jako příklad singlovou skladbu "Infected", její kytarový rozjezd je hrubým riffovým kolotočem v nirvanovské formě a je až překvapivé, jak funkčně to zní ve chvíli, kdy se přidá Graffinův typický vokál. Ne náhodou je tahle skladba jedním z vrcholů alba i celé diskografie BAD RELIGION.
Když se na to podíváme nezaujatě, nic špatného na tom není, spíše naopak. Zvuku to jednoznačně prospělo a odpadla tedy nespokojenost s ním spojená, kterou u předchozích nahrávek dával hlavně Gurewitz často najevo a tím vlastně kritizoval sám sebe a své studio. Navíc to BAD RELIGION zvládli hudebně vykompenzovat setrváním v ověřených kolejích, takže jestliže u THE OFFSPRING na jejich albu "Smash" takový přístup vedl na cestu rozšiřování stylového záběru a opouštění klasické punkrockové tváře, BAD RELIGION byli a vlastně stále jsou buldoci věrní svému ksichtu, který si vybudovali a nastavili. Navíc jako by se snažili ukázat, že přechod pod Atlantic Records neznamená ústupky, velká část skladeb dostala svižné tempo odkazující k tomu dravějšímu z historie skupiny. Příkladem budiž třeba skočné skladby "Tiny Voices" nebo "Individual".
Album tak je bravurním skloubením obou výše zmíněných přístupů a i díky citlivému mixu a práci s aranžemi vše působí přirozeně a hlavně to stále zní pro BAD RELIGION hodně typicky. Tradiční poznávací prvky skupiny se totiž nezměnily, Gurewitz s Graffinem chrlili své charakteristické riffy i melodie a povedlo se jim snad ještě více než na předchozích albech vyvarovat jejich přílišné repetici, naopak se ve skladbách hezky variabilně obměňují a střídají, takže ve své často přímočaré nekomplikovanosti se skupina dokázala vyhnout jednotvárnému opakování. Přispívá i nějaké to drobné kytarové sólíčko, pěkně vyvedené je třeba v úderné "What It Is" nebo rytmicky důrazné "Inner Logic". Když k tomu přidáme často zajímavě kombinované změny tempa uvnitř skladeb, ale hlavně celkem pestrou tempovou i náladovou paletu jednotlivých písní, je postaráno až o nebývalou pestrost, která jinak v punkrockovém žánru není zrovna obvyklá. Navíc se na albu pro oživení objevili i zajímaví hosté. Tim Armstrong (RANCID) si zahalekal ve skladbě "Television" a v "Marked" se objevuje i hlas Jima Lindberga z PENNYWISE. Wayne Kramer (MC5) pak přidal svou kytaru do jedné z nejvýraznějších skladeb "Incomplete". A titulní "Stranger Than Fiction" obsahuje i nenápadné varhanní party, které nahrál sám producent Andy Wallace.
Zpěvák Greg Graffin se velkou mírou podílel i na skladatelské práci a na jeho konto je nutno připsat skvělou "Leave Mine To Me" plnou zmiňovaných změn tempa a zvratů nebo svižně pádící "Individual" či "Tiny Voices", ale to hlavní odvedl Gurewitz, ať už je to důrazný a chytlavý otvírák "Incomplete", hitově melodická "Stranger Than Fiction", napětím jiskřící "Infected" nebo prý hodně osobní "Marked". A celé to zastřešuje asi nejvýraznější poznávací znamení skupiny, kterým jsou vícehlasé vokální harmonie, označované jako oozin' ahs. Ty skupina poprvé použila již na "Suffer" a postupně zdokonalila, takže na albu "Stranger Than Fiction" byl tento specifický vokální přístup jasným znamením, podle kterého je musel poznat snad každý, kdo předtím slyšel aspoň několik jejich skladeb. A samostatnou kapitolou jsou samozřejmě texty, které mají daleko k banalitě nebo jednoznačnosti a jejich interpretace nemusí být vždy snadná, jsou ale plné brilantních formulací, metafor a samozřejmě kritických náhledů na americkou společnost. Současně ale vyjadřují i bolestné pocity z osobních traumat a nechybí ani trocha humorného nadhledu třeba v kousavé "Television".
Mother, father, look at your little monster, I'm a hero, I'm a zero, I'm the butt of the worst joke in history. I'm a lock without a key, a city with no door, A prayer without faith, a show without a score, I'm a bad word, a wink, a nod, a shiver, An untold story, sex without fury, A creeping gray memory... I am incomplete ("Incomplete")
Možná paradoxním faktem je, že hlavním singlem se vedle již zmíněné "Infected" a titulní skladby stala "21st Century (Digital Boy)", což byl znovunahraný a jen lehce upravený kousek z dřívějšího alba "Against the Grain" (1990). K jejímu zařazení prý došlo díky tlaku nahrávací společnosti, která chtěla na desku výrazné chytlavé skladby. A jelikož materiál pro "Stranger Than Fiction" skupina tvořila i s vizí návratu ke kořenům, snahou o surovější a přímočarý punkrock, který by navázal na ceněné album "Suffer" (1988) a jeho následovníka "No Control" (1989), sáhlo se do minulosti k možná nejmelodičtějšímu albu "Against the Grain" a nutno konstatovat, že zařazení "21st Century (Digital Boy)" bylo hodně povedené. Tahle skladba je totiž ještě například spolu s oblíbenou "American Jesus" z alba "Recipe For Hate" (1993) tím nejhitovějším materiálem, který BAD RELIGION kdy stvořili. A jelikož pod Atlantic Records se cílilo silně i do mainstreamu, byl to logický tah, za kterým zřejmě stál i producent Andy Wallace.
Svou práci tahle skladba odvedla v rádiích a také na tehdy v maximálních obrátkách jedoucí televizní stanici MTV. Zde byl klip dlouhou dobu točen hodně zhusta a skupina se tak dostala do mnohem širšího posluchačského spektra, takže prodejní čísla ke spokojenosti vydavatele hezky rostla. Nakonec to znamenalo, že "Stranger Than Fiction" je co se prodejů týče historicky nejúspěšnějším albem BAD RELIGION a jako jediné dosáhlo jak v Americe tak v Kanadě na zlatou desku. Takže komerčně se to jednoznačně povedlo, a dnes už asi málokdo bude řešit, zda toto zaprodání se velkému vydavateli bylo či nebylo zradou na původních fanoušcích, nebo jen logickým tahem skupiny, která z punkové scény vždy tak trochu vybočovala a díky své kvalitě prostě logicky mířila výše. Smutným faktem na závěr je, že "Stranger Than Fiction" se stalo na dlouhou dobu posledním albem, na kterém se podílel jinak hlavní kytarista a skladatel Brett Gurewitz. Jeho odchod ze skupiny následoval ještě téhož roku během turné a například v klipech ke skladbám "Infected" a "Incomplete" se již objevil nový kytarista Brian Baker. Greg Graffin tak zůstal na nějakou dobu jako lídr trochu osamocen a i to je možná důvod, proč skupina svými následnými počiny již "Stranger Than Fiction" nikdy nepřekonala. To je alespoň můj názor, prostě si myslím, že nejen komerčně, ale i obsahově a kvalitou se jedná o vrchol diskografie BAD RELIGION. To poškrábané CD s pomačkaným a pivem politým bookletem stále leží u mě doma. Zažilo toho hodně.
Pravděpodobně vrcholné dílo průkopníků BAD RELIGION a současně i jeden ze stylových vrcholů celé vlny melodického a do mainstreamu pozvednutého punkrocku.
1. Incomplete
2. Leave Mine To Me
3. Stranger Than Fiction
4. Tiny Voices
5. The Handshake
6. Better Off Dead
7. Infected
8. Television
9. Individual
10. Hooray For Me...
11. Slumber
12. Marked
13. Inner Logic
14. What It Is
15. 21st Century (Digital Boy)
[video] 16. News from the Front
17. Markovian Process
Diskografie
New Maps Of Hell (2007) The Empire Strikes First (2004) The Process Of Belief (2002) The New America (2000) No Substance (1998) Tested (1997) The Gray Race (1996) All Ages (1995) Stranger Than Fiction (1994) Recipe For Hate (1993) 80-85 (1992) Generator (1992) Against The Grain (1990) No Control (1989) Suffer (1987) Back To The Known EP (1984) Into The Unknown (1983) How Could Hell Be Any Worse? (1982) Bad Religion EP (1981)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Úterý, 30. srpna 1994 Vydavatel: Atlantic Records Stopáž: 42:16
Produkce:Andy Wallace Studio: Rumbo Recorders
JINÉ POHLEDY
DarthArt
Jestliže u výjimečných kapel bývá problém, vypíchnout některé album jako „to nejlepší“, u BAD RELIGION je to jednoduché – je jím jednoznačně „Stranger Than Fiction“. Přitom má sakra silnou konkurenci z vlastních řad – od trojky „Suffer“ z roku 1988 sypali Graffinovci jednu šlehu za druhou a léta páně 1993 měli v ruce hned pět fantastických desek za sebou, našlehaných skvělými nápady a přitom každou v jiném vyznění, náladě a trochu i stylu. Jenže pak přišla „Stranger Than Fiction“. Okamžik, kdy hudební božstvo odhrnulo mraky, zaměřilo paprsek geniality, zesílilo na milion procent a poslalo na muzikanty, kteří tvořili svou řadovku číslo osm. Která je jedním slovem dokonalá – s bonusy sedmnáct kousků, kde každý doslova vybuchuje v první sekundě, dvě-tři minuty dělá z posluchačů těžké závisláky a ve chvíli, kdy fanoušek touží, aby tenhle moment nikdy neskončil, zavelí „Stop!“ a nasazuje další orgasmus. „Incomplete“, „Tiny Voices“, „The Handshake“, „Individual“, „News From The Front“, který z nich je lepší? Žádný, tady se nedá sestavovat tabulka! „Stranger Than Fiction“ je jedna z těch desek, které ještě než dojedete, začínáte další poslech, protože ta vyvrcholení chcete, musíte zažívat znovu, znovu a znovu, až do pádu do bezvědomí. Nejlepší deska BAD RELIGION, nejlepší deska melodického punk rocku, nejlepší deska … dosaďte si, co vám libo! Album, které mě osobně sundalo, zdrogovalo a ovlivnilo jako málokteré jiné. Jestli ho mám ho v top desítce veškeré muziky ever? No to si pište, že mám!!!
4. září 2024
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Warden
9 / 10
Za 9.
Za 10 a absolutní vrchol BR je až následující The Gray Race.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.